Vznik Freikorpsu a jeho teroristické útoky v českém pohraničí


V dalších týdnech byla organizace vyzbrojena a 17. září 1938 vznikla ozbrojená teroristická organizace Sudetoněmecký dobrovolnický sbor - Sudetendeutsches Freikorps, SdFK. Prováděl bojové, diverzní a teroristické akce ze základen v Německu, často za podpory a spoluúčasti příslušníků SA a SS. Nejvyšší stav organizace činil 51.000 mužů, ale až ve dnech obsazování pohraničí německou armádou. V květnových dnech se v českých hlášeních mluví o ordnerech, což byl vžitý název pro ozbrojené příslušníky dobrovolné ochranné služby (FS). Název vznikl podle Ordnergruppe, vytvořené již v roce 1926, později zaniklé, ale oživené v řadách Freiwilliger Schutzdienst.

Dne 17. září 1938 pověřil A. Hitler osobně podplukovníka Friedricha Koechlinga, aby pomohl K. Henleinovi vytvořit freikorps. Vznikne na německém území a bude vyzbrojen rakouskými zbraněmi, jeho činnost musí začít co nejdřív, sděloval dále A. Hitler. Již první rozkazy odkrývaly skutečnou tvář této organizace, neboť freikorps měl trvale působit podél československých hranic a narušovat je. Měl podnikat akce proti čs. hlídkám, strážnicím, celním úřadům apod. Současně s teroristickou činností se vyžadovala také zpravodajská aktivita. Štáb byl v donndorfském zámku. Odtud přicházely další rozkazy.

Každá rota dostala za úkol působit na území jednoho příhraničního čs. okresního úřadu. Z tohoto okresu měla být také doplňována. Mužstvo bylo vybráno tak, aby znalo dobře terén. Několik rot tvořilo prapor, ten bude organizovat větší akce. Spojovacím důstojníkem k SS byl oberführer SS Gottlieb Berger a k jednotkám SA obergruppenführer Max Jüttner. V té době měla teroristická organizace asi 40.000 mužů.

Pro sudetoněmecké vůdce bylo překvapením, když A.Hitler zakázal nazývat Freikorps jménem Konráda Henleina, rozhodl úpravu na Sudetendeutsches Freikorps. Slávu neměl získat Henlein, ale někdo jiný. Současně Hitler zakázal obracet se samostatně k rozhlasu, filmu a tisku, cesta vedla jen přes Berlín.

Taktika teroristických skupin byla jednoduchá, ale děsivá, ze základen v Německu napadaly čs. úřady, pošty, stanice apod. Předpokládalo se, že čs. ozbrojené složky poskytnou napadeným místům pomoc. Současně s terorem mělo sudetoněmecké obyvatelstvo také manifestovat a demonstrovat za připojení k říši. V případe nástupu čs. bezpečnostních složek byl vyvoláván mezi obyvatelstvem pocit nebezpečí, strachu z případného trestu a řešení se vidělo v útěku za hranice, do Německa. Muži byli poslání k jednotkám freikorpsu, ženy a děti sloužily jako objekt propagandy o českém teroru. Mnoho Němců bylo pozváno ke zpravodajskému pohovoru.

V případě války bylo vyklízení mnoha obcí a útěk obyvatelstva německé národnosti vítaným opatřením, německé armádě by nehrozilo již tak velké nebezpečí, že v boji ohrozí i sudetské Němce. Teror v pohraničí měl ukázat československý stát jako umělý útvar, kde se lidé z nespokojenosti bouří. Tím byl vykonáván nátlak na mezinárodní veřejné mínění. V případě války by prostě A. Hitler jen poskytl pomoc svým krajanům.

Čs. informační tisková služba nebyla jednotně řízena, byla pokyny ministra vnitra spíše svazována a nedokázala čelit masové propagandě nacistického Německa. Navíc o zájem státu se v této oblasti nikdo nestaral, politické strany se staraly o své úzce stranické cíle, německému obyvatelstvu nevěnovala žádná česká politická strana potřebnou pozornost. Řada pravicových politiků usilovala spíše o dohodu a usmíření s Německem.

Výňatek z díla „Stráž obrany státu při obraně republiky 1938-1939, autor prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.